Skřítek Jednička
Že je město Jičín spjato s ševcem a loupežníkem Rumcajsem v jedné osobě, ví v Čechách a na Moravě asi každý. Rovněž o jeskyni ukryté v lese Řáholci je ledacos známo. Mezi lidmi koluje také mnoho příběhů o různých lesních bytostech, které po desítky, ba stovky, let více či méně tajně působí v oblasti Českého ráje. Ovšem jen velmi nahodilé zprávy, navíc obtížně doložitelné a vědeckými studiemi zcela nepodložené, kolují o školním skřítkovi z Jedničky.
Přesné datum, kdy se v budově z roku 1896 usídlil, známé není. Ale vyprávěla sestřenice z druhého kolene od babičky Jičínské, že její praprastrýček, když ještě nosil kalhoty s jednou kšandou a do zdejší školy chodil, možná tak do třetí třídy, byl jednou za trest ponechán panem učitelem řídícím po škole. Nutno zdůraznit, že tato metoda se dnes již ve školství naštěstí neuplatňuje. Tonda – praprastrýček od sestřenice z druhého kolene od babičky Jičínské – muset přepočítat matematickou úlohu, která se týkala množství perníčků otrhaných Jeníkem a Maruškou z jakési perníkové chaloupky. Toníkovi to počítání příliš nešlo, jednu chvíli, v domnění, že to něčemu pomůže, začal natahovat. Najednou se pod skříní ozval podivný šramot. Byl natolik zvláštní, že zastavil i to počínající Tondovo fňukání. Na podlaze v rohu, kde stála skříň, se zvedl obláček prachu…a z něho se s kýcháním vyhrabal drobný skřítek. Červenou čapku měl podivně na stranu, trochu, ale opravdu jen trošičku, vypouklé bříško zakrývalo modré nebo možná spíš šedé triko – dnešními slovy oversize velikost = velikost odpovídá velikosti, kterou nosí o šest let starší bráška – doplněné tolik moderním páskem, úzké hnědé kalhoty měl zaprášené, stejně jako vysoké šněrovací botky. Na skřítkovi byly ovšem nejnápadnější hnědé oči – veliké, upřímné a dobrácké s jiskřičkami neposednosti. Rozverně si poskočil, vystřihl efektní salto – takové jaké dnes dělají parkouristé. Usmál se šibalsky na Tondu, s klidem ho ujistil, že „to spolu dají“ a nakreslil do sešitu perníkovou chalupu. Byla sice trochu šišatá a vůbec celá taková svá, ale podle namalovaných perníčků se Tondovi parádně počítalo….A kdo by si teď právě myslel, že pan řídící Toníka pochválil za správný výsledek, bude bohužel velmi zklamán. Žáček byl pokárán za to, že čmáral do sešitu.
Dobrotivý skřítek to zpovzdálí sledoval, a to s velikou nelibostí, smutkem a rozčarováním. Přece udělal všechno dobře – pomohl Tondovi, uplatnil zásadu Učitele národů Komenského o názornosti výuky, kreslil po svém, aby podpořil tvořivost a fantazii, úlohu Tonda spočítal správně. Vždyť i výsledek dvakrát podtrhl, jak to má pan učitel matematiky rád. A odpověď byla skoro bez pravopisných chyb – to zas má rád pan učitel českého jazyka. Zapomněli s Tondou udělat za větou tečku. Ale chyba přece nevadí, protože si ji pamatují a příště už ji neudělají.
Skřítek, poněvadž byl hlava nejen otevřená a tvořivá, ale také pěkně tvrdá, si vyrobil cedulku s velkou jedničkou – tu si podle jeho mínění Toník totiž zasloužil. A vypravil se za panem řídícím, aby s ním u kulatého stolu v ředitelně celou kauzu náležitě probral. Jenomže pan řídící nějak, ostatně jako mnoho dospěláků, už zapomněl, že byl kdysi také malým klukem. Nejen, že opakované skřítkovy návštěvy neustále odmítal, nejen, že ignoroval všechny skřítkovy argumenty a odmítal jakoukoli diskusi, ale vydal se dokonce i do apatyky (dnes bychom řekli lékárny) a dožadoval se nějakých pilulek na uklidnění. Když neuspěl, podnikl posléze pod rouškou noci tajnou výpravu do lesa Řáholce za babkou kořenářkou – prý pro bylinky proti halucinacím…..Skřítek Jednička nehodlal svoji misi za spravedlivým ohodnocením Tondovy práce vzdát. Dneska je jasné, že to celé nevzal za dobrý konec. Pan řídící ze školy v obavách o své duševní zdraví odešel a celý případ zůstal zkrátka podivně nedořešený, neuzavřený.
To skřítka rmoutilo, trápilo, hlodalo mu to pod tou směšnou červenou čapkou. Rozhodl se, že si v útrobách školní budovy obstará trvalý pobyt neboli zařídí pořádné bydlení. Zůstane tady – v rozlehlé budově, která bude s lety měnit svoji tvář. Ulice, ve které stojí, změní zase své jméno a změní se i děti, které se ve škole budou učit.…Změní? Ne tak docela. Děti mají přece pořád své sny, přání radosti i starosti, bolesti.
Skřítek Jednička si umanul, že bude hlídat, aby páni učitelé a paní učitelky měli radost ze své práce, podporovali žáky – ať už se jim daří v matematice nebo při práci v dílně, hledali cesty k dětem a nenechávali své žáky „po škole“.
Takto se zachoval příběh vyprávěný sestřenicí z druhého kolene od babičky Jičínské a tak dále, to už všichni víme. Jak moc je pravdivý, se lze jen dohadovat, ona sestřenice ráda přeháněla. V současnosti ale existuje řada indicií, které domněnku o přítomnosti skřítka ve škole jednoznačně podporují. Je rozhodně jasné, že zde přebývá.
Vždyť učitelé jsou k žákům vstřícní, snaží se jim učivo vysvětlit, jak nejlépe umí, vědí, že při učení je chyba velkým pomocníkem a k názornosti jim pomáhají třeba interaktivní tabule. Jisté je, že skřítek Jednička svoji náplň práce v průběhu let upravil – musí dnes žákům např. více připomínat, že je potřeba smazat tabuli a mluvit slušně. Často pomáhá s hledáním různých věcí – ztracených pastelek, oblečení na tělocvik, klíčků od šatních skříněk. Někdy nějaké věci na chvíli schová. To proto, aby nás upozornil, že je třeba být aspoň trochu pořádný. Úkoly, které plní ve vyučovacích hodinách, zůstávají obestřeny tajemstvím. Ví se jen, že záhadnými metodami napomáhá pochopení probíraného učiva. Bývá také k ruce panu školníkovi při drobných opravách. A občas úplně nepozorovaně posune školní hodiny, aby ta vyučovací hodina měla jen 44 minut.
