V posledních dnech se postupně začali do škol v České republice navracet žáci. Někteří už v lavicích v minulém či předminulém týdnu seděli, někteří se vydají po dlouhé pauze v pondělí. Jaký je vlastně ten návrat z pohledu rodičů, učitelů, žáků?

Obecně lze říci, že u všech tří zmiňovaných skupin převažovala v první chvíli úleva – že se země navrací do nějakého „normálu“, zaběhnutých kolejí. A asi všichni doufají, že to nebude návrat v řádu pouhých dnů, že se situace celkově začne zlepšovat a různých omezení bude ubývat. V případě škol jsou omezení poměrně četná – dezinfekce a roušky jsou již mnohdy považovány za standardní opatření, ale pak je tu „nemíchání“ žáků z různých tříd, absence hodin tělesné výchovy i zpěvu – to už jsou opatření možná hůře přijímaná.

Rodiče jsou v tomto bodě rozpačití, jejich názory se zcela pochopitelně různí – od výroků, které jsou o tom, ať už děti do školy jdou, že potřebují režim, přes obavy, aby děti ze školy nepřinesly domů onemocnění, až po názory, že klidně mohly zůstat doma přes Vánoce, že je to už jedno. A pak samozřejmě tolik diskutované roušky – nutná ochrana versus nepotřebná pomůcka, něco, co člověka omezuje. Pak jsou tady žáci i učitelé s různými zdravotními potížemi, které se jim nošením ochranné roušky mohou zhoršovat. Situace složitá a komplikovaná.

Učitelé byli většinou rádi, že nebudou mluvit do obrazovky počítače, nebo posílat pouze zadání úkolů přes emaily či nějaký elektronický systém, že se vrátí k přípravě na hodiny, tak jak ji důvěrně znají a je pro ně jistým způsobem zaběhnutá. Někteří hodně podrobně zvažují, jak žákům návrat do školních lavic usnadnit, jak je podpořit, jak jim pomoci, jak efektivně zjistit, co žáci zvládli, co se jim daří a jakými formami a způsoby pracovat dále. Bohužel řada učitelů má poměrně mylný dojem, že musí detailně probrat veškerou látku, která je dána školním vzdělávacím programem – tedy v podstatě osnovami a hlavně, že musí všechno být jen oznámkováno. Neboť bez známek to prý nejde.

A tady jsme u těch nejdůležitějších – u žáků. Ti se velice často těší na své spolužáky a kamarády, na komunikaci, do které už dospělí nevidí. Některým žákům určitě chyběli jejich učitelé, ať už pro to, že skvěle rozumí svému předmětu nebo mají zábavné hodiny nebo pro to, že své žáky dokážou motivovat k dalšímu učení. Nebo prostě pro to, že jsou milí a vstřícní. A mnoho žáků se obává – vždyť už z průběhu online výuky od některých učitelů vědí, že bude písemná práce z matematiky, diktát z češtiny, test z dějepisu, zřejmě i ze zeměpisu apod. Zvládnu to? Mám všechny zápisy? Nic mi nechybí? Pochopil jsem tohle dobře? Co když dostanu špatnou známku? Stihnu to napsat, když jsem teď měl na všechno tolik času, kolik jsem potřeboval? Mám dobře ten sloh? Co ten plakát na fyziku – vůbec jsem si nevěděl rady a neměl mi kdo pomoci? Věděli jste, že některé děti se do školy těšily, dokud myslely, že tam budou zase normálně chodit. A ono to bude do Vánoc třeba jen 7 dní. A to smysl mnoha žákům nedává.

Je potřeba si uvědomit, že každé dítě, stejně jako každý dospělý, snášelo období distančního vzdělávání jinak. Proto i emoce budou různé – radost z toho, že jsme se konečně setkali, strach ze známek, nejistota z toho, co je teď před námi, výčitky, že někdo něco nezvládl podle očekávání jiných, obavy, jestli shluk lidí není špatně a něco tedy neporušuji, může se objevit i únava z toho, že se pobývalo dlouho jen v domácím prostředí, pro jiné dítě může být velmi náročné včas vstát a vypravit se do školy……na místě je skutečně jak radost, tak vztek, obava, ticho i křik, hněv i slzy, mlčení a spousta povídání. Všechno je třeba nechat proběhnout. Ujasnit si, jestli jsou v tuto chvíli prioritou typy husitských zbraní, rozlišení členovců, vyčíslení chemických rovnic. Nebo jestli přece jen nesebrat podstatu – kompetence k řešení problémů, komunikativní dovednosti, práci s informacemi apod., ukázat, jak má vypadat přístup k plnění povinností, co je zodpovědnost, jak je to s dodržováním pravidel anebo termínů.

V těchto dnech je prostor na to skutečně otočit učitelský pohled na věc – opravdu hledat to, co se žákům daří, co se jim povedlo a mluvit s nimi o tom, co je třeba udělat dál, aby se některé další okruhy bylo možno doučit. Zeptat se dítěte, co by potřebovalo, aby se to či ono naučilo. Co by mu pomohlo? Jak mu lze pomoci? Komunikovat, hodnotit slovně, nedávat nálepku, podpořit, motivovat, hledat cesty, způsoby. Pokud musíme psát diktát, můžeme se na něj připravit. Pokud musíme psát test o životě ve středověku, může mu předcházet pracovní list a povídání o krutém období lidských dějin. Příklady z matematiky můžeme zkoušet společně. Převody jednotek a vzorce z matematiky se opravdu někdy v hlavě ztratí snadno….

A nezapomínejte prosím, že říci o pomoc kolegovi, není špatně, podívat se, jak to ten kolega dělá, že jsou jeho žáci více v pohodě.

Jaroslav Kostelníček, ředitel školy